Náhorní Karabach ponechán svému osudu
Un zastavení palby vznikla v Náhorním Karabachu po bleskové ofenzivě Ázerbájdžánu 20. září, která nejméně 200 mrtvých a vedl ke kapitulaci secesionistů. O dva dny později se sešla Rada bezpečnosti OSN na žádost Francie scéna svalových výměn mezi zástupci Baku a Arménie, která historicky chrání tento region začleněný do Ázerbájdžánu během sovětské éry, ale osídlený téměř výhradně Armény.
Náhorní Karabach vyhlásil svou nezávislost na Baku v roce 1991, v době rozpadu SSSR. Následovala tříletá válka, kterou nakonec vyhrály arménské síly Náhorního Karabachu, z velké části podporované Arménií. Následně v této oblasti založili Republic of Artsakh, a De facto stát s plným státním fungováním, s oficiálními strukturami, volbami a armádou, kterou však neuznal žádný stát zastoupený v OSN. Baku se s touto porážkou nikdy nesmířilo a Karabach se stal jeden z mnoha zmrazených konfliktů v postsovětském prostoru. Ázerbájdžán úspěšně obnovil rozsáhlé nepřátelské akce v roce 2020, obnovit značnou část sporného regionu. Znamená jeho vítězství 20. září konec tohoto konfliktu?
Historik Taline Ter Minassian, specialista na region, zde odpovídá na hlavní otázky, které si klademe o současné situaci v Náhorním Karabachu a budoucích vyhlídkách jeho obyvatel.
Jak se dnes žije ve Stepanakertu, hlavním městě Náhorního Karabachu a hlavním městě samozvané republiky v roce 1991?
Lidé se velmi bojí. Mnoho z nich je ukryto v jeskyních. Bylo vyhlášeno příměří, ale ázerbájdžánští vojáci jsou blízko města – stejně to k němu neměli moc daleko, protože ještě před útokem 20. září již drželi sousední sotva deset kilometrů vzdálené město Chouchi a od které oni převzal kontrolu ve válce v roce 2020.
Část obyvatel byla shromáždili na letišti Stepanakert – letiště, na kterém třicet let nepřistálo žádné civilní letadlo a které je nyní jakýmsi zakořeněným táborem v rukou ruské armády, přítomné v rámci mírové mise založené na konci, přesněji, války v roce 2020.
Jaká byla situace v Náhorním Karabachu v předvečer útoku, který právě zahájil Ázerbájdžán?
listopadu 10 ukončilo příměří podepsané pod záštitou Vladimira Putina to, čemu se říkalo „2020denní válka“, což byla ve skutečnosti druhá karabašská válka. První vyhrál arménský tábor na začátku 44. let 1990. století, druhý na podzim roku 2020 nesporně vyhrál Ázerbájdžán, který poté získal zpět perimetr kolem enklávy, do té doby ovládané také Armény. jako asi dvě třetiny samotné enklávy.
Le zastavení palby za předpokladu, že by měla být zajištěna komunikace mezi Arménií a Karabachem na jedné straně prostřednictvím trasy Lachinského koridoru a na druhé straně mezi Ázerbájdžánem a Nakhichevan, což je exkláva Ázerbájdžánu nacházející se na západ od arménského území a sousedící s Tureckem – to znamená, že Ázerbájdžán a Turecko by v této hypotéze těžily z jakéhosi přímého pozemního spojení.
Určitý počet Arménů – uvádí se číslo 120 000, ale je těžké to ověřit – zůstal v oblastech Karabachu, které jsou stále pod kontrolou orgánů Republiky Artsakh, a také na určitých přilehlých územích, která převzali Ázerbájdžánci. . Do Stepanakertu jsem jel na samém začátku implementace dohody o příměří z roku 2020. Situace se zdála být víceméně stabilizovaná, zejména díky přítomnosti ruských mírových sil umístěných tam podél tohoto slavného Lachinského koridoru.
Tato situace však nemohla dlouho uspokojovat Ázerbájdžán, který loni v zimě zřídil a skutečnou blokádupřerušením veškeré dopravy v Lachinském koridoru. Karabach byl tedy na devět měsíců odříznut od Arménie, tedy od jejího jediného spojení s vnějším světem. Několik dní před útokem z 20. září Ázerbájdžán znovu otevřel silnici spojující své území s Karabachem, oficiálně pro přepravu humanitární pomoci, ale ve skutečnosti nepochybně také a především pro přepravu svých vojáků a vojenského materiálu.
20. září, v naprostém porušení příměří podepsaného v roce 2020, Ázerbájdžán zahájil násilný útok proti Stepanakertu a jeho okolí. Došlo k mnoha mrtvým, včetně několika ruských vojáků, včetně jednoho z vyšších vůdců mírových sil. Prezident Ilham Alijev napsal krátký dopis Putinovi litují své smrti. Za méně než 24 hodin byly úřady Republiky Náhorní Karabach nuceny souhlasit s úplným odzbrojením.
Proč se Ázerbájdžán rozhodl zaútočit nyní?
Říkat to je banalita, ale pro Rusko, oficiálního garanta příměří, je dnes priorita zjevně jinde. Moskva v rámci své války na Ukrajině potřebuje Turecko, které je mezinárodním sponzorem Ázerbájdžánu. Neklamné znamení: den před ázerbájdžánským útokem Erdogan řekl v rozhovoru, že Krym se Ukrajině nikdy nevrátí. Nikdy předtím takové věci neřekl. To lze interpretovat jako jakýsi vyjednávací čip proti pasivitě Kremlu v karabachské aféře. Jedna věc je jistá: Aliev by bez Erdoganova zeleného světla nepodnikl žádné kroky. Bohatá na výnosech z prodeje své ropy, přezbrojená, zejména díky své nákupy zbraní z Izraele, se kterým se v poslední době sblížilÁzerbájdžán byl zjevně vojensky velmi nadřazený karabašským silám.
Jak vysvětlit toto spojení?
Je to velmi složitá diplomatická hra. Pro Izrael, který se Íránu velmi bojí, je důležité mít dobré vztahy s Ázerbájdžánem, který má napjaté vztahy s touto zemís, zejména proto, že se Íránci bojí iredentismus jejich severní oblasti, které se říká Íránský Ázerbájdžán, a také proto, že Írán je velmi nepřátelský vůči NATO, jehož členem je Turecko, velký spojenec Baku.
Velké manévry nikdy nekončí, každý hájí své zájmy: před dvěma dny ruský ministr obrany Sergei Shoigu navštívil Teherán a obě země prokázaly své porozumění... Pokud jde o prosté arménské obyvatele Karabachu, moc nerozumí této Velké hře, jejíž obětí jsou, protože nyní čelí riziku, že budou vyhnáni ze svých zemí. .
Hrozí etnické čistky řízené Baku v Karabachu?
Ázerbájdžánské úřady to mohou klidně popřít a potvrdit, že obyvatelé Karabachu mají povolání být občany Ázerbájdžánu jako ostatní, ve skutečnosti již delší dobu probíhá kampaň, jejímž cílem je zastrašit a donutit je k odchodu – to bylo zejména cílem blokády Lachinského koridoru, který vyhladověl Karabach.
Nyní, když Ázerbájdžán převzal celou enklávu, je těžké si představit, že by tam Arméni mohli nadále žít velmi dlouho bez bezpečnostních záruk. Hromadný exodus se zdá pravděpodobný – což by bylo jakési opakování nejstrašnějších stránek v arménské historii, jako byly ty z roku 1915 nebo 1921.
Blíže k nám, Arméni nezapomněli Soumgaitský masakr spáchané Ázerbájdžánci v roce 1988.
Jak můžeme charakterizovat současný ázerbájdžánský režim?
Je to jistě autoritářský režim, který nemá absolutně nic z demokracie. Vede ji dynastie fungující od sovětských dob, od doby předchozího prezidenta země, Hejdar Alijev (1993-2003), otec současného prezidenta Ilhama Alijeva, který ho následoval po jeho smrti, byl prominentním důstojníkem KGB a členem politbyra SSSR, než se stal prezidentem Sovětské socialistické republiky (SSR) Ázerbájdžánu.
Režim drtí jakýkoli nesouhlasný hlas a nemá v úmyslu ponechat sebemenší autonomii Karabachu, přestože tento region byl integrován teprve za dob SSSR a poté těžil ze statutu autonomní oblasti v rámci Ázerbájdžánské SSR.
Kromě toho se Ázerbájdžánci nadále prosazují jako „bratři Turků“ a používají, pokud jde o jejich spojení s Tureckem, vzorec „Jeden národ, dva státyArméni nemají v této vizi místo.
Dnes jsou Baku a Ankara – které oficiálně popírají arménskou genocidu z roku 1915 – v pozici síly a nelze od nich očekávat žádnou laskavost vůči Arménům. Byli by velmi naivní, kdyby brali slova odpovědných v Baku jako nominální hodnotu – zvláště když se právě zpronevěřili svému slovu tím, že bez výčitek porušili příměří z roku 2020.
Arménie tentokrát nezasáhla, aby podpořila Karabach…
Určitě, ale neměla na to prostředky od prohrané války před třemi lety, kde ztratila tisíce vojáků. Dnes v Arménii existuje velké nepřátelské hnutí proti premiérovi Nikol Pashinianovi, obviněn z toho, že se neúspěšně pokusil hrát na všechny strany a že se snažil poskytnout příliš mnoho záruk Rusku, Ázerbájdžánu a Západu; ale existuje také pochopení, že bez ohledu na důvody, arménská armáda tentokrát neměla kapacitu letět na pomoc Karabachu sama.
Stručně řečeno, zdá se, že jsme opět svědky epizody podobné té před sto lety, kdy byla Arménie chycena mezi Tureckem Mustafy Kemala a SSSR. Až na to, že už neexistuje SSSR, který by to pohltil, a Rusko se o to rozhodně nepokusí, už jen proto, že nemá žádnou územní kontinuitu s Arménií.
Za Karabachem je Arménie v nebezpečí?
Tento příběh o spojení Ázerbájdžánu a Turecka přes jižní Arménii budeme muset sledovat. Pokud se toto naplní, bude to pro Arménii další katastrofa, u níž hrozí územní omezení. To je ale scénář, kterému bude chtít Írán absolutně zabránit, protože Teherán velmi usiluje o udržení společné hranice s Arménií a takový koridor by ho o to připravil. Generalizovaný výbuch pak nelze vyloučit.
Lidé ze Západu byli v této otázce diskrétnější, i když Francie naléhavě svolala Radu bezpečnosti OSN...
Evropané jsou daleko, Američané ještě dál. Zde záleží na hře regionálních mocností. A pokud je Írán nepřátelský k Ázerbájdžánu, na druhou stranu Ankara to plně podporuje a Rusko se nechce zlobit ani na Ázerbájdžán, ani na Turecko.
Moskva vždy dávala přednost Baku před Jerevanem, zejména pro ázerbájdžánské uhlovodíkové bohatství – to je také jeden z důvodů, proč bolševici nakonec přidělili Karabach Ázerbájdžánu spíše než Arménii. Zkrátka, Arméni se opět ocitli tváří v tvář své neřešitelné geopolitické situaci sami.
Taline Ter Minassian, Historik, univerzitní profesor. ředitel Observatoře postsovětských států (tým CREE), Národní institut orientálních jazyků a civilizací (Inalco)
Tento článek je publikován z Konverzace pod licencí Creative Commons. Čístpůvodní článek.
