Sexuální násilí: význam takzvané „neformální“ podpory

Sexuální násilí, ať už zahrnuje trestné činy sexuální povahy (včetně sexuálního napadení a znásilnění) nebo nesoudní činy, představuje velký společenský problém, jehož důsledky, zejména lidské, jsou značné.

Často se oběti svěřují především příbuzným, což vyvolává otázky, jak mohou vhodným způsobem reagovat.

Ačkoli se uznává, že prevalence násilí zůstává v oficiálních údajích do značné míry podceňována, studie a průzkumy umožňují lépe pochopit rozsah tohoto. Naznačují to mezinárodní data že každá pátá až každá třetí žena se během svého života stane obětí sexuálního násilí.

Dostupné studie navíc naznačují, že zatímco muži jsou postiženi méně (nebo tvrdí, že jsou méně postiženi), mohou také být obětí sexuálního násilí.

Velmi dlouhodobé následky

Kromě závažné zdravotní problémy, fyzické i psychické (včetně příznaků posttraumatického stresu nebo souvisejících klinických projevů) se mohou projevit následky sexuálního násilí v různých sférách života : v rodině, sociální oblasti a/nebo v oblasti intimity.

Může tak docházet k izolaci či odpoutání se od sociálních, ale i profesních a ekonomických vztahů (zejména obtížným návratem do zaměstnání nebo ztrátou produktivity).

Studie navíc zdůrazňují dopad sexuálního násilí na rodičovství, což naznačuje možné důsledky dlouho a velmi dlouhoNebo "transgenerační", tedy v průběhu několika generací. Z toho plyne potřeba považovat sexuální násilí za problém veřejného zdraví.

Obnova obětí, jak fyzicky, tak psychicky, je dlouhý a obtížný proces, který lze jen zřídka zvládnout sám. Odhalení nebo odhalení, tedy schopnost mluvit o utrpěném násilí, je v tomto obecně důležitým krokem proces přestavby pokud to usnadňuje vyhledání pomoci nebo podpory.

Stížnost podává méně než 10 % obětí

V tomto ohledu některé zprávy naznačují, že zatímco většina obětí – přibližně 60 až 70 % podle průzkumu sexuality, bezpečí a interakcí v univerzitním prostředí provedeném mezi 6 quebeckými univerzitami – odhalí trpěné násilí, činí tak. velmi málo – přinejmenším zpočátku – s „formální“ nebo „oficiální“ herci jako je policie nebo četnictvo, zdravotníci nebo dokonce zaměstnanci či zástupci institucí.

Pro ilustraci, a pokud jde o jediný trestný čin znásilnění (kromě jiných forem sexuálního násilí), poslední zpráva zveřejněná Nejvyšší radou pro rovnost mezi muži a ženami uvádí, že ve Francii méně než 10 % z 84 000 žen, které tvrdí, že se staly obětí znásilnění nebo pokusu o znásilnění, podává stížnost.

V naprosté většině situací je oběti proto preferují tzv. „neformální“ podporu, zejména přátelům a rodině, aby hovořili o utrpěném násilí.

Obecně očekávají empatičtější reakce od svých blízkých, zatímco podání stížnosti (nebo institucionální hlášení) je vnímáno jako potenciálně škodlivé: strach z toho, že jim nebude věřit, nebo alespoň nebudou zpochybňována pravdivost nahlášených skutečností.

Benevolentní naslouchání

Kromě nutné úvahy o strachu, ba nedůvěře obětí vůči soudním a institucionálním orgánům vyvolává preference „neformální“ podpory otázku schopnost každého slyšet slova lidí, kteří se stali obětí násilí, a reagovat na ně vhodným způsobem.

Pokud totiž odhalení utrpěného násilí představuje důležitý krok v procesu rekonstrukce, způsob, jakým jsou slova obětí přijímána, je určujícím faktorem.

Pokud reakce a chování nesplňují očekávání viktimizovaných osob, nebo jsou dokonce negativní (například forma připisování viny oběti, ztráta pravomoci pachatele nebo obecný nedostatek empatie), mohou být účinky extrémně škodlivý.

Mezi možné následky může dojít ke zhoršení klinických příznaků a zdravotních problémů, oběti mohou být na několik let přivedeny k tomu, aby se „zazdily“ v tichosti a čelily tak traumatu z utrpěného násilí samy.

Naopak pozitivní reakce, poznamenané benevolentním nasloucháním, absencí úsudku nebo prostě nezpochybňováním nahlášených skutečností, pravděpodobně podpoří proces rekonstrukce, a to jak psychicky, tak fyzicky.

Tyto pozitivní reakce povzbuzují k hledání pomoci ze strany zdravotníků a mohou povzbudit k podání stížnosti a/nebo následnému institucionálnímu hlášení, pokud si to oběti přejí.

Jaké důsledky?

Podpora také nezahrnuje pouze rozvoj institucionálních zdrojů, ale také školení nebo alespoň zvyšování povědomí všech o realitě sexuálního násilí.

Několik dostupných studií skutečně naznačuje, že pokud lidé, kteří obdrží slovo obětí, mají – v naprosté většině situací – v zásadě dobré úmysly nemusí vždy vědět, jak reagovat, co říct nebo jak to říct.

V těchto situacích mohou být reakce založeny na chybné reprezentaci sexuálního násilí. Někteří zpochybňují například vztah mezi autorem. a oběť, jak se k ní oběť chovala. Jiní se ptají, zda byl útočník ozbrojen nebo použil fyzickou sílu, nebo dokonce minimalizovali závažnost nahlášených skutečností.

Zásadní je pamatovat si negativní dopady těchto reakcí, jako například „není to tak zlé“, nebo „zkuste zapomenout a jít dál“. S ohledem na očekávání většiny obětí by mělo být upřednostněno proaktivní naslouchání – „jsem tu pro tebe, poslouchám tě“, nebo prostě benevolentní naslouchání – „věřím ti“.

Vytvořte podmínky umožňující

Zatímco sexuální násilí je velkým společenským problémem, je nutné vytvořit příznivé podmínky, aby oběti, když si to přejí, mohly o prožitém násilí mluvit. Aniž bychom popírali důležitost podání stížnosti nebo institucionálního hlášení, je nutné:

• Být schopen slyšet a akceptovat, že u některých obětí proces rekonstrukce neprochází těmito akcemi;
• Uvědomte si, že ve většině situací je oznámení nejprve učiněno přátelům a/nebo rodinným příslušníkům.
• Vzhledem k tomu, že jejich reakce je zásadní v procesu rekonstrukce obětí, ale také proto, že nelze očekávat, že to „jde samozřejmé“ nebo že je snadné slyšet realitu sexuálního násilí, je třeba věnovat úsilí i zvyšování povědomí lidí o jak slyšet jejich hlasy a jak podporovat oběti.

Massil Benbouriche, lektor psychologie a spravedlnosti, University of Lille

Tento článek je publikován z Konverzace pod licencí Creative Commons. Čístpůvodní článek.