Svědectví Nikity, 18letého ukrajinského uprchlíka v Polsku

Během našeho zpráva v Immersion v Polsku v Krakověmluvili jsme s několika ukrajinskými uprchlíky, kteří souhlasili, že nám poví svůj příběh. Po Maryně et Nina, naše série výpovědí pokračuje Nikitou, který v den, kdy jsme ho potkali, slavil 18. narozeniny. 

Během naší reportáže v Polsku jsme navštívili dvě uprchlická centra. Druhé centrum, které provozuje americká misionářka Julie, která žije v Polsku více než dvacet let, se skládá z několika vkusně zrekonstruovaných samostatných apartmánů.

Když se tam uprchlické rodiny usadí, najdou plnou ledničku, oblečení, které se jim hodí, nebo dokonce toaletní potřeby. Julie chce, aby se cítili jako doma, víc než v úkrytu jim chce dát domov.

V tomto domě, který hostí asi dvacet lidí, jsme potkali Nikitu, která ten den slavila osmnácté narozeniny. Souhlasil, že nám poví svůj příběh.

Nikita pochází z Charkova, druhého největšího města Ukrajiny. Říká nám, že na začátku konfliktu tomu nevěřil, "nikdo tomu nevěřil", zdůrazňuje. Poté evokuje bombardování, které začalo následovat jedno za druhým, až do dne, kdy byla zasažena jeho budova. Přesněji řečeno, byl zničen byt jeho souseda.

Po této traumatické epizodě se Nikita a její rodina rozhodli odejít. Nejprve se uchýlili do metra.

Popisuje těžkou situaci, na tomto omezeném místě se shromáždily stovky lidí. Mladík náchylný k astmatickým záchvatům trpěl tímto uvězněním. Zejména zdraví jeho otce, oběti loňské mozkové mrtvice, po níž si zachoval následky, rychle dohnalo rodinu k odchodu a hledání jiného úkrytu.

Nikita, její rodiče a její bratr nakonec našli útočiště na parkovišti, kde žili měsíc a půl. Vysvětluje nám, že měl přístup k vodě a také k jídlu, o které se dělil s ostatními lidmi přítomnými v tomto provizorním úkrytu.

Nové bombardování, které zničilo budovu nacházející se před parkovištěm, je dohnalo k útěku a tentokrát k opuštění země. Jen jeho starší bratr musel kvůli věku zůstat. Zdraví muži ve věku 18 až 60 let již od začátku konfliktu nemohou odejít.

Když se dostal do Polska, do Krakova, žil nejprve se svými rodiči v prvním centru, jakési velké kůlně plné lidí. Tam potkal Julii. "Byla to ona, kdo nám dal byt, kde dnes žijeme," vysvětluje a tvrdí, že je "nesmírně vděčný".

"Tady je to pro nás ráj," pokračuje Nikita.

„Tady jsme poprvé od začátku války normálně spali. »

Na závěr našeho rozhovoru jsme mohli být svědky zahájení párty plánované na počest jeho 18. narozenin. Radostný, téměř „normální“ okamžik pro mladého muže, který viděl, že se jeho život během několika měsíců zcela obrátil naruby.

Camille Westphal Perrier

Objevte naši reportáž v ponoření do Polska: