Svědectví Maryny, Ukrajinky, kterou křesťané v Polsku vítali

Během našeho zpráva v Immersion v Polsku v Krakověmluvili jsme s několika ukrajinskými uprchlíky, kteří souhlasili, že nám poví svůj příběh. Objevte Marynino svědectví. 

Jsme v polském Krakově, v zahradě páru pastorů, kteří provozují kostel Nowe Przymierze (Nová aliance ve francouzštině, pozn. red.), Wojtek a Kirsten Kukulski. Pár měsíců vítal Marynu a jejího syna Marka.

Její dítě na kolenou, smutný úsměv na tváři, vypráví nám svůj příběh.

Vysvětluje nám, že 24. února jako všichni Ukrajinci slyšela, že byla vyhlášena válka, ale že tomu nevěřila. „Ráno jsme šli všichni normálně do práce,“ říká Maryna. Ten den zapnula obrazovku své televize, byla černá se zprávou napsanou velkými písmeny, která říkala: „Už to začalo“.

Asi deset dní zůstala Maryna, její manžel Sergei a jejich dvě děti ve svém domě v Charkově. Když bylo bombardování stále násilnější a pravidelnější, přestěhovali se do domu jeho rodičů. Říká, že se během útoků schovávali ve sklepě, dokud si neuvědomili, že je to stejně nebezpečné, protože hrozilo, že se na ně zřítí budova. Čím více dní ubíhalo, tím více Maryna cítila, jak její úzkost roste, myslela především na bezpečí svého syna Marka, kterému bude za pár týdnů 6 let.

Jednoho rána se rozhodla odejít a vzala si jen batoh s nějakými věcmi pro jejího syna. Vypráví nám o své cestě pěšky na nádraží.

Maryna popisuje kompaktní dav, pláč, rozrušení, strach. Nakonec se jim podařilo nastoupit do nacpaného vlaku. V kupé s lůžky navrženými pro čtyři cestující se k sobě tisklo osmnáct lidí. Po několika hodinách vyčerpávající cesty konečně dorazili do Lvova. Právě tam se rozhodla opustit svou zemi a připojit se k Polsku s Markem.

Její manžel Sergej a její nejstarší syn ve věku 19 let zůstali, aby se chopili zbraně.

Když se Maryna rozhodla, byla už několik dní v kontaktu s Kirsten Kukulski prostřednictvím Instagramu. Kirsten má instagramový účet věnovaný jejím pletacím aktivitám, vášni sdílené Marynou, které se líbil jeden z jejích příběhů. Když Kirsten viděla, že někdo z Ukrajiny zareagoval na jeden z jejích příspěvků, natáhla ruku, aby jí vyjádřila podporu. Poté, co si vyměnila několik zpráv, vyzvala ho, aby jí dal vědět, pokud se rozhodla opustit Ukrajinu.

Po čtyřech dnech cesty se tedy Maryna a Mark setkali na krakovském nádraží s Wojtekem a Kirsten, kteří na ně čekali na nástupišti.

Od té doby žijí s manželi, kteří mají tři děti. Hovoří o své vděčnosti za vše, co jí dali, počínaje přístřeším, bezpečím, ale i oblečením, jídlem a především nadějí.

Dnes je Mark ve škole a po několika měsících už začíná mluvit polsky. Maryna si našla práci, pár hodin týdně uklízí ve škole svého syna a učí se jazyk své nové země. Protože Ukrajinka se chce natrvalo usadit v Polsku a doufá, že se k ní na konci války bude moci připojit její manžel.

S dojetím nás pověřuje, abychom si s ním vyměnili každý den telefonicky. Její syn jí také každý den píše a dává jí najevo, že je stále naživu.

Na konci našeho rozhovoru nám Mark chtěl představit „svého kamaráda“, jediného plyšáka, kterého si mohl vzít s sebou. Malý vycpaný tygr zvaný "Tigrouilla". „Mám tady v Polsku nové hračky, ale žádná se mi nelíbí tak jako tato,“ říká dítě.

Camille Westphal Perrier 

Objevte naši zprávu o ponoření do Polska, kam jsme se vydali na setkání s ukrajinskými uprchlíky: