Co pro nás světová ekonomika chystá v roce 2023?

Centrum pro perspektivní studia a mezinárodní informace (CEPII) přináší ve své knize každoroční dešifrování hlavních trendů, které přijdou kolektiv „Světová ekonomika 2023“ vydaný nakladatelstvím Éditions La Découverte (sbírka Repères), vyjde 8. září. Přehled hlavních problémů nadcházejícího roku s Isabelle Bensidoun a Jézabel Couppey-Soubeyran, koordinátory knihy.

Rozhovor Francie: Před rokem jsme mohli doufat, že se globální ekonomika zotaví ze zdravotní krize bez příliš mnoha následků. Hrozící inflace měla být pouze přechodná a dodavatelské řetězce se potřebovaly zotavit z karantény. Naděje, které smetla ruská invaze na Ukrajinu. Jaké jsou tedy vyhlídky?

Temný výhled. Protože skutečně krize, i když jsou velmi odlišné povahy, následují jedna po druhé války na Ukrajině přichází utěšit ty, kteří si mysleli, že inflace tu zůstane, aby zvýraznil tlaky na ceny surovin, vytvořil nové dysfunkce v globálních hodnotových řetězcích a postavil Evropu před bezprecedentní energetickou krizi.

Co podle Thomase Grjebine postavilo světovou ekonomiku na okraj propasti s rizikem potravinové, finanční a dluhové krize. Velmi odlišný scénář od toho, který panoval loni. Výsledkem je, že oživení již neexistuje. Prognózy růstu jsou pravidelně revidovány směrem dolů a měnové zpřísňování v boji proti inflaci, které dosáhlo 9,1% ve Spojených státech et 8,6% v eurozóně v červnu 2022 hrozí, že uvrhne světovou ekonomiku do stagnace, ne-li recese, aniž by se podařilo omezit inflace jejichž strukturální příčiny se hromadí (méně dynamická globalizace, ekologický přechod a dohánění mezd).

K tomu se přidal čínský motor, který zadře. Nejen kvůli politice zero-Covid, ale také ze strukturálních důvodů spojených se stárnutím čínské populace a zpomalením produktivity, které ekonomický rozvoj země způsobuje.

TCF: Neriskujeme, když budeme muset zvládat mimořádné události způsobené následky války, že budeme muset odsunout do pozadí krajní nouzovou situaci, kterou je ekologický přechod?

Z krátkodobého hlediska stojí osoby s rozhodovací pravomocí před obtížnými volbami, protože tím, že chtějí omezit inflaci, mohou zatížit růst; tím, že chtějí čelit energetické krizi, ohrožují právě ekologický přechod; nemluvě o mezinárodním rámci, který se hroutí kvůli geopolitickému napětí, které má přednost před ekonomickými otázkami. U ekologického přechodu je riziko zpomalení, když by mělo být urychleno, nejvyšší.

Válka na Ukrajině skutečně nutí Evropany, ale i Američany, aby činili rozhodnutí, která jsou v rozporu s prioritami, které si sami stanovili. Německo bude využívat více uhlí řešit nedostatek plynu. USA obnovují těžbu ropy a plynu. Návrat inflace navíc ohrožuje i ekologickou transformaci, protože se pravděpodobně prohloubí sociální napětí s důsledky větších potíží při zavádění opatření, jako jsou daně z emisí COXNUMX.₂ v kontextu klesající kupní síly.

TCF: Zpochybňují tyto chmurné vyhlídky stimulační balíčky rozhodli bojovat proti pandemii? Zašli jsme příliš daleko?

Po tom všem je vždy snadné si říci, že toho bylo příliš a že na to doplatila inflace. Ale v době, kdy bylo o těchto plánech rozhodnuto, Rusko Ukrajinu nenapadlo a je třeba mít na paměti, že reakce na finanční krizi byly považovány za nedostatečné. V době zdravotní krize se úřady z těchto nedostatků poučily a je jasné, že tváří v tvář tak brutálnímu šoku nebyly nehodné. Pro Jérôma Héricourta bylo jejich rozpočtové úsilí mnohem větší než v době finanční krize a mnohem lépe spojené s činností centrálních bank.

I země Evropské unie se během krize dokázaly osvobodit od svého rozpočtového dogmatismu. Je pravda, že by bylo co říci o cíli pomoci, která směřovala mnohem více do podniků než do domácností, a k nouzovým situacím více než k přípravě na budoucnost. Celkově se ale těmto podpůrným plánům podařilo udržet zaměstnanost, a i když evidentně vedly k prudkému nárůstu veřejných výdajů, bez nich by se veřejné finance zhoršily mnohem více. Čemu se však nevyhnuli, byl vzestup in nerovnosti ke kterému zřejmě vedla zdravotní krize.

TCF: Ale přesto, nejsou tyto plány příčinou oživení inflace?

Pro země, které velmi silně podporovaly poptávku, jako jsou možná Spojené státy, ale jak jsme již dříve zdůraznili, pomoc šla primárně do nabídky. Pokud jde o měnovou podporu ze strany centrálních bank, prospěla především bankovnímu a finančnímu sektoru. Nárůst peněz zaplavil finanční sféru mnohem více než reálnou. Současná inflace tedy může mít peněžní složku, ale rozhodně není jedinou ani hlavní.

Podle Thomase Grjebinea existují hlubší, strukturálnější a také znepokojivější faktory, protože právě ty by mohly způsobit, že inflace bude trvalá a nepoddajná měnovému zpřísňování centrálních bank. To je možná konec režimu nízké inflace, v němž se západní země na třicet let usadily.

Musíme očekávat další konflikty distribuce a posvátná makroekonomická dilemata našich vládců. Potřebují zachránit kupní síla aniž by se snížila konkurenceschopnost nebo podpořila inflace. Musí také omezit růst cen surovin a energie, ale ne omezit pobídky k ekologické transformaci. O růst úrokových sazeb rozhodly centrální banky bojovat proti inflaci, nemělo by to vést k dluhové krizi, zejména v eurozóně. Protože by to nepochybně utrpěly investice do ekologické transformace.

TCF: Může se přesto ekologický přechod urychlit?

V tuto chvíli těžko říct. Riziko, že přechod bude nadále sklouznout, je velké. Bylo by to dramatické, protože je toho tolik co dělat. Navíc zde není nouze o postřehy, které by vedly veřejné a soukromé akce v této oblasti. Protože pro Michela Agliettu a Renauda du Tertre je nezbytně nutné tyto dvě věci formulovat. Zajistěte, aby proaktivní a koherentní veřejná činnost vedená strategickým plánováním byla v interakci s činností společností, které na své úrovni mohou omezit nerovnosti, sociální vyloučení a nespravedlnost a podílet se na boji proti změně klimatu, zhoršování životního prostředí a biologické rozmanitosti.

K tomu však budou muset do hloubky změnit své řízení, nebudou již řízeny výhradně v zájmu svých akcionářů a otevřou se zájmům všech svých zainteresovaných stran s ohledem na cíle udržitelného rozvoje. The duální uhlíková výhoda, sestávající z oceňování „zapuštěného“ uhlíku ve znečišťujícím zboží, ale také „vyhýbaného“ uhlíku, představuje v tomto ohledu zajímavý návrh, jak podnítit společnosti, aby se odvrátily od investic, které vypouštějí nejvíce skleníkových plynů, a sladit se s nízkouhlíkovými cíli.

TCF: A obchodní politiky, které klima dlouho ignorovaly, začínají se o to zajímat?

Jistě, protože i když je stále nemožné z důvodu nedostatku dostatečně podrobných údajů vědět, zda negativní dopady obchodu na změnu klimatu (jako je mezinárodní doprava nebo zvýšená produkce) převažují nad jeho pozitivními účinky (jako jsou technologické transfery nebo rozvoj méně znečišťující výrobu, kterou může stimulovat souhra komparativních výhod), by bylo nezodpovědné, aby Cecilia Bellora pokračovala v provádění komerčních politik bez ohledu na klimatické otázky.

Dnes jsme však někdy pouze ve fázi tratí. To je případ toho, co by spočívalo ve zvýšení cel na nejvíce znečišťující zboží a jejich snížení na zboží, které znečišťuje méně. O něco méně použití obchodu jako páky k povzbuzení našich obchodních partnerů, aby byli ambicióznější ve svých politikách v oblasti klimatu, jak dokazuje dohoda o volném obchodu, kterou nedávno podepsala EU s Novým Zélandem.

Třetí cesta, nejpokročilejší, je jednat o obchodních tocích, aby se na jejich vnitrostátním trhu zrovnoprávnilo, pokud jde o práva na vypouštění skleníkových plynů, producenti v zemích, které jsou ctnostné v otázkách klimatu, a jejich zahraniční konkurenti. Tato poslední možnost je ta, kterou se Evropa snaží zavést mechanismus úpravy uhlíkové hranice která, pokud by se zhmotnila, byla by světovou novinkou.

TCF: Evropa dělá v oblasti klimatu malý pokrok, ale co její ambice vybudovat si suverenitu vůči zemím, na kterých je dnes příliš závislá?

I v této oblasti Evropa dosahuje pokroku. Je třeba říci, že zdravotní krize a nyní válka na Ukrajině vrhly ostré světlo na zranitelnost, kterou naše vzájemná závislost způsobuje. Podle Vincenta Vicarda a Pauline Wibauxové jde o koncept otevřené strategické autonomie, o soudržnost nástrojů hospodářské politiky, vnitřní i vnější, kterou EU mobilizuje k budování své hospodářské suverenity při současném zachování hospodářské otevřenosti.

Proces probíhá, v některých otázkách již poměrně pokročil, jako jsou velké projekty společného evropského zájmu, které povolují státní podporu pro soukromé investice ve strategických oblastech (mikroelektronika, elektrické baterie, vodík nebo polovodiče). O dalších, jako je mechanismus úpravy uhlíkové hranice nebo antisubvenční nástroj, je však stále ve fázi vyjednávání. Ať je to jak chce, proces začal překreslovat kontury mezinárodní integrace EU, kterou už nelze obviňovat z naivity.

TCF: Zmocňuje se nyní veřejné mínění všech těchto témat?

Nestačí a z tohoto pohledu doufáme, že to bude fungovat jako Světová ekonomika. Protože v ovzduší nejistoty a tváří v tvář ekonomickému a sociálnímu utrpení, které tento neustálý řetězec krizí vyvolává, může zvítězit právě stažení do sebe a hledání obětních beránků. Určitě tedy uslyšíme o přistěhovalectví mnohem více než o změně klimatu. Sdělovací prostředky mají hlavní odpovědnost, klíčovou roli při zajišťování dobré informovanosti debaty o přistěhovalectví. A musíme se společně postarat o to, aby tato mise zjišťování faktů nebyla zavádějící. Když dáme dohromady výsledky společenskovědního výzkumu věnovaného imigraci, jak ukazuje Anthony Edo, uvědomíme si nesoulad mezi reprezentacemi jevu a realitou. Posun, který prokazatelně ovlivňuje politické názory a hlasování. Takže na imigraci, stejně jako na všech ostatních předmětech, pracujme na vzdělávání!

Isabelle Bensidoun, asistent ředitele, CEPII et Jezabel Couppey-Soubeyran, lektor ekonomie, Université Paris 1 Panthéon-Sorbonne

Tento článek je publikován z Konverzace pod licencí Creative Commons. Čístpůvodní článek.