Když byli iráčtí křesťané za Saddáma Husajna navzdory diktatuře ve větším bezpečí
Během léta vás zveme, abyste na webu našli články distribuované v tomto roce. Dnes článek původně vydaný 21.
Toto úterý 21. března uplynulo dvacáté výročí vypuknutí druhé války v Zálivu, která by vedla k pádu krvežíznivého diktátora Saddáma Husajna a uvrhla Irák do muk, ze kterých se jen snaží vzpamatovat. Za vlády tyrana se však křesťané těšili relativnímu míru, na rozdíl od jejich souvěrců, kteří žijí v jiných arabsko-muslimských zemích. Situace, kterou sdíleli se svými bratry v Sýrii, kde brutální moc, rovněž inspirovaná baasisty, nepronásleduje křesťany jako takové, ale spoléhá na menšiny.
Iráckou diplomacii charakterizovala postava Tareka Azíze, ministra zahraničních věcí a místopředsedy vlády, rovněž křesťana. Muž, o kterém se tvrdí, že nemá na rukou krev, se však o křesťany v zemi nikdy ve skutečnosti nestaral a sám sebe považoval spíše za arabského nacionalistu.
Dvojka režimu se narodila jako Michail Johannah v asyrské rodině a změnila si jméno, aby se jako budoucí diktátor přiblížila panarabistickému hnutí podporovanému stranou Baas, kterou v roce 1944 vytvořili ortodoxní křesťané Michel Aflak a sunnité. Muslim Salah Eddine Bitar. Ve svých počátcích tato socialistická strana, což je strana Bašára al-Asada v Sýrii, přivítala mnoho křesťanů, zejména proto, že umožnila emancipaci tím, že nespojila identitu s náboženstvím, ale s arabismem.
Pronásledování islamisty od pádu diktátora
"Ti, kteří jsou u moci, musí ukončit pronásledování křesťanů, protože všichni jsme členy stejné rodiny, křesťané i muslimové, jsme synové stejné země."
Těmito slovy vyzval asyrský patriarcha Mar Addai v únoru 2006 iráckého premiéra Núrího al-Málikího, když bylo vůdcům křesťanských politických stran vyhrožováno smrtí. Ve stejném roce byly křesťanské ženy znásilněny, syrský kněz byl sťat nebo ukřižován 14letý chlapec.
Vzestup Islámského státu, který dosáhl svého územního maxima v roce 2015, před porážkou, upřednostňoval politiku širokého vyhlazování menšin útoky na dospělé i děti. Ten rok Výbor OSN pro práva dítěte odsoudil vraždy nezletilých, zejména křesťanů a jezídů, s odvoláním na případy „hromadných poprav chlapců, jakož i stětí, ukřižování a pohřbívání dětí zaživa“.
Situace strašně odlišná od té před pádem Saddáma Husajna, kde křesťané a sabiáni žili svou víru s větší svobodou než ve většině zemí v regionu. Tři roky před nástupem Saddáma Husajna do prezidentského úřadu přijal dvouletý baasistický Irák v roce 1970 novou ústavu, jejíž článek 4 ústavy z roku 1970 učinil islám náboženstvím, avšak bez zmínky o šaríi. Článek 25 stanovil náboženskou svobodu „v souladu s morálkou a veřejným pořádkem“. Vyhláška 32 z roku 1982 to specifikovala stát uznal 17 náboženství, včetně křesťanů, židů, sabejců a jezídů, přičemž každé společenství bylo ponecháno, aby se organizovalo, jak uzná za vhodné.
Irácký diktátor však neprojevil velkou benevolenci k jezídům, dnes nejpronásledovanější menšině v Iráku a vyznavači monoteismu považovaného za satanistu, a baasistická moc se snažila vymazat svou identitu vytvořením arabských vesnic na svém území, praktikováním nucených posuny.
Je také známý svými násilnými represemi vůči Kurdům, kdy v roce 5 zplynoval 000 1988 lidí nebo po porážce v první válce v Perském zálivu zmasakroval tisíce šíitů. Má však projevil shovívavost vůči Sabaeanům, monoteistické společenství, zašel tak daleko, že sedm měsíců před vypuknutím války povolil vytvoření místa pro bohoslužby pro komunitu v Bagdádu, hlavním městě, a zaručil svobodu křesťanů.
Relativní svoboda pro křesťany, jako křesťany
V roce 2003 bylo v Iráku 1,2 až 1,5 milionu křesťanů, dnes by jich bylo třikrát méně. Sekulární na Východě, to znamená bez úplného oddělení státu od islámu, baasistická moc financovala stavbu kostelů a obnovu klášterů a klášterů. Za chaldejského katolického patriarchy Pavla II Cheikho tak bylo v hlavním městě postaveno 25 míst uctívání. Syrští katolíci byli schopni publikovat stovky kulturních a náboženských esejů, které je však podrobili vládní cenzuře.
Za diktatury nebyli křesťané pronásledováni kvůli své víře, nebyli považováni za klanovou a politickou hrozbu moci. Ve skutečnosti, pokud byli křesťané cílem režimu, bylo to kvůli jejich aktivitám považovaným za politicky podvratné a jako jednotlivci. Politická svoboda neexistovala, náboženská svoboda jim byla dána.
Proselytismus jim však byl odmítnut a jakkoli mohl křesťan konvertovat k islámu, opak nebyl dovolen. Joseph Fadelle, šíitský muslim, který během vojenské služby konvertoval ke katolicismu, říká ve své biografii "Cena k zaplacení" že byl umučen na žádost sestřenice příslušníka tajných služeb a musel čekat, než byl pokřtěn, protože žádný kněz se toto riziko neodvážil podstoupit, v takovém případě byl uplatněn trest smrti.
Navzdory těmto překážkám baasistický režim křesťany společensky nediskriminoval. Mohli být nejen členy strany, kterou spoluzakládal jeden z nich, ale také se dostat do vysokých administrativních funkcí. A pokud nejstarší syn diktátora, Oudaï Hussein, neváhal monopolizovat zboží křesťanských rodin, ale bez toho, aby se na ně zaměřil kvůli jejich víře, protože se zmocnil i těch příslušníků jiných vyznání.
Ačkoli byla náboženská svoboda oficiálně zachována v ústavě z roku 2005, moc nemohla kontrolovat násilí vůči křesťanům. Křesťanští uprchlíci ve Francii litují doby, kdy měli práci, žili v bezpečí, dokonce říkali: „Mohli jsme klidně spát a dveře našich domů otevřené“ jako Khalid, uprchlík ve Francii, který ujišťuje, že žil s muslimy a křesťany, aniž by věděl, o jaké vyznání jde.
Mnoho iráckých křesťanů uprchlo do Sýrie baasistický diktátor Bašár al-Asad je přivítal s otevřenou náručí, chce představit jinou tvář své země.
V této bratrské zemi je diktátorská moc benevolentní vůči náboženským menšinám na stejném principu jako v Iráku Saddáma Husajna. Otec současného prezidenta Hafez el-Assad spoléhal na to, že menšiny nastolí jeho moc a na oplátku jim zaručí ochranu.
Samotní Assadové pocházejí z alouitské šíitské menšiny, která představuje 11 % populace. Syrská baasistická moc zrušila dhimmi status křesťanů, což z nich udělalo občany druhé kategorie.
V roce 2007 se Hammoudé Sabbagh, křesťanského vyznání, stal předsedou parlamentu. V této sekulární zemi mohou křesťané stavět kostely bez větších překážek než muslimové, ale také znají věznice režimu, pokud se mu politicky postaví.
Jean Sarpedon
