Pro důstojnost všech životů
V neděli 21. května nastínila ministryně pro zdravotnická povolání Agnès Firmin Le Bodo rámec budoucího zákona o aktivní pomoci při umírání. Odhalení zdaleka neuklidňují Erwana Cloarce, prezidenta CNEF, který při této příležitosti připomíná jasné stanovisko Národní rady evangelikálů Francie.
IC: Naučil vás něco ministrův projev? Objevili jste na příštím návrhu zákona nějaké nové prvky?
EC: Návrh, který vznikl, nás vlastně nepřekvapil. Pokyny odpovídají tomu, co jsme očekávali. Je však třeba poznamenat, že bylo zavedeno několik prvků pro uklidnění, jako je doložka svědomí, kterou požadoval Řád lékařů, a také odmítnutí rozšířit systém na nezletilé a osoby trpící duševními chorobami. Což je docela uspokojivé.
IC: Dost na to, abyste si byli zcela jisti budoucností?
EC: Ne, zůstáváme znepokojeni a spíše skeptičtí, jako to, co uvedla CCNE ve svém stanovisku z roku 2013, o účinnosti záruk v zákoně na toto téma. Tato varování, tyto předsudky jsou naprosto iluzorní. Je třeba být přehledný, tato kritéria se budou víceméně dlouhodobě vyvíjet. Tento zákon nás nenávratně staví na kluzký svah. Otevření aktivní pomoci při umírání bez ohledu na ochranná opatření znamená znepokojivé porušení. Tomu nás učí evoluce legislativy sousedních zemí, která legalizovala eutanazii pro nevyléčitelně nemocné pacienty schopné se rozhodnout. V praxi byla kritéria způsobilosti pro eutanazii rozšířena na zranitelné členy společnosti a nezletilé.
IC: Jakou roli hodlá CNEF hrát v dalších krocích?
EC: Jsme připraveni diskutovat a spolupracovat s vládou a poslanci. Už 4. ledna jsme se setkali s paní ministryní a jejími poradci, abychom představili svůj pohled na věc. Ručně jsme mu doručili naši tiskovou zprávu „Co věříme, že je správné“ k této problematice a ocenili kvalitu výměn, které jsme měli možnost zažít. Pocit naslouchání. Po zbytek procesu zůstaneme k dispozici a rádi odpovíme na další slyšení.
IC: Další příležitost připomenout si svou pozici?
EC: Vskutku, a připomeňme si naši argumentaci kolem dvou hlavních os: otázka antropologie, tedy pojetí lidstva a společnosti, kterou chceme bránit, a otázka lékařské etiky, tedy pojetí péče a lék, který musíme společně podporovat. K prvnímu bodu bychom rádi připomněli, že to, co tvoří důstojnost člověka, by nikdy nemělo být spojeno s jeho životními podmínkami nebo se měnit se ztrátou jeho kognitivních nebo fyzických schopností. Naopak, hodnota společnosti by měla být měřena její schopností chránit a obklopovat nejslabší, než aby usnadňovala jejich mizení.
A že v žádném případě nelze ustoupit ekonomickým tlakům, skutečným tlakům, když vidíme, že vzájemné společnosti zaujaly pozici ve prospěch aktivní pomoci při umírání. Potom znovu připomeneme, že je nebezpečné oslabovat pečovatele tím, že je postavíme do pozice, kdy se mohou účastnit procesu, který by vedl k eutanazii. Ruce, které léčí, by neměly být ruce, které také zabíjejí, a proto je klauzule svědomí tak důležitá.
Herveline Urcun
