Hrozba rozpuštění Národního shromáždění: když prezident soutěží s parlamentem

Zatímco poslanci se právě vrátili do školy v pondělí 3. října, nad Národním shromážděním visí hrozba, že z rozpuštění. Prezident republiky se touto odstrašující zbraní oháněl v případě vyslovení nedůvěry parlamentu. Od té doby se v četných zbraních odráží popírání demokracie, jemuž se Emmanuel Macron oddává při absenci absolutní většiny a neschopnosti Národního shromáždění dosáhnout širokého konsensu.

Toto vyhrocené napětí je však součástí širšího kontextu jak vyhýbání se parlamentu (prostřednictvím rozmístění nových institucí, např. Národní rada pro obnovu nebo průchod textů bez legislativní debaty za použití článku 49.3 a vyhlášek), ale také pokus o transformaci jeho fungování.

Tyto změny byly stanoveny zejména v návrh zákona schválen v roce 2018 aby byla reprezentativnější, zodpovědnější a efektivnější, za „reprezentativnější, odpovědnější a výkonnější demokracii“, která si dala ambici „obnovit fungování demokracie“. Poté se zaměřila jak na způsob přístupu k parlamentní instituci, na její běžné fungování, tak na její zákonodárnou roli tím, že stanovila zejména ústavní zákon zpřísňující lhůty pro legislativní projednávání, organický zákon snižující počet parlamentních zaměstnanců o 30 % a zákon běžné stanovení dávky proporcionální v legislativním hlasování.

Pokud je tento návrh zákona v současné době pozastaven, rezonuje to s zákon o důvěře v politický život odhlasovaný v roce 2017, který upravuje jak poradenskou činnost poslanců, rodinná zaměstnání v rámci shromáždění, tak „klientistické excesy“ prostřednictvím zneužívání parlamentní rezervy, která je nyní zrušena. Aniž bychom posuzovali relevanci takto zaznamenaných nebo archivovaných reforem, odrážejí dnes již rutinní obžalobu fungování a činnosti poslanců parlamentu.

Poslanci jsou považováni za „bootilloty“ nebo „blokátory“

Během prvního funkčního období Emmanuela Macrona byla odsuzována zbytečnost parlamentu. Drtivá většina poslanců, favorizována faktem většiny, se setkala s velkým posměchem za svou neutuchající podporu novému prezidentovi republiky a jeho vládě, pro jejíž všechny návrhy zákonů hlasovala jako např. "boty" nebo "Playmobil". Loajalita umožněná příchodem v roce 2017 72 % nováčků přerušil dlouhou politickou frontu, kterou dosud organizovaly politické strany.

Vzhledem ke struktuře jejich kapitálu – díky studiu práva nebo politologie, ale také díky jejich profesím jako vedoucí pracovníci – tito noví poslanci pak měli o to větší „tendenci posuzovat problémy legislativy z techničtějšího a ekonomického úhlu, než měli v minulosti méně militantní a politické aktivity“.

Po ukončení této depolitizace parlamentních debat, která je od roku 2022 pro toto druhé prezidentské období vyžadována relativní většina, jsou poslanci tentokrát obviňováni z blokování nebo maření vládních návrhů zákonů, někdy z upřednostňování úderů do jednacího sálu na úkor „vážnosti“ legislativního procesu. práce.

Výkonná moc v obou případech definuje Parlament jako instituci, která musí doprovázet jeho činnost, aniž by ji kdy narušovala. Tento tempo parlamentu a tyto řádové kritiky neparlamentní nejsou nové. Prošly staletími v ikonografii a politických spisech a jsou založeny bez rozdílu na okruzích údajně neúčinného shromáždění a jsou vystaveny neustálému zbytečnému žvanění. Jsou především znakem historické soutěže mezi mocí výkonnou a mocí zákonodárnou.

Ústava, která rozhoduje ve prospěch prezidenta

Le ústavní právo a volební systém rozhodl ve prospěch hlavy státu ústavou z roku 1958, volbou prezidenta republiky ve všeobecných přímých volbách v roce 1962 a inverzí volebního kalendáře v roce 2002. Tento tzv. „racionalizovaný“ parlamentarismus z V^e Republika má stále větší tendenci posilovat se o a zvýšená prezidentizace moci.

Svědčí o tom návrat na povrch vzdálené tradice této soutěže: zahajování parlamentních zasedání hlavou státu. Dvakrát, 3. července 2017 a 9. července 2018, Emmanuel Macron vystoupil na začátku parlamentního zasedání, aby představil svou obecnou politiku, přímo na zasedání parlamentu v Kongresu. Čerpání inspirace z Projevů z trůnu ve Spojeném království, Norsku, v Marokunebo výroční projev o stavu Unie přednesený prezidentem Spojených států amerických Americký kongres, hlava státu oznamuje: „každý rok se k vám proto vrátím, abych vám podal zprávu“, abych „upravil význam pětiletého období a to je to, co jsem před vámi přišel udělat“.

Když Emmanuel Macron shromáždí poslance na kongresu ve Versailles. Youtube.

Pokud to bylo poprvé pro V^e republika – umožněno tím 2008 revize ústavy – tento slib dosud nebyl dodržen. Ale tyto formální obřady, jejichž historické použití se liší, mají silný symbol. Ve skutečnosti se podílejí na tom, jak přispívají k ratifikaci vyšší autority instituce a instituce podání svého hlavního konkurenta. Dramatizují soutěž institucí se stejným požadavkem: reprezentovat národ.

Konflikt pro monopol zastupovat voliče

Tato soutěž o monopol na zastupování voličů je součástí rovnováhy moci v konfliktním vztahu, který se vyvíjí podle relativní pozice každé instituce v politické konfiguraci. Například v rámci II^e republiky složil prezident republiky před poslanci přísahu „v přítomnosti Boží a před francouzským lidem, zastoupeným Národním shromážděním“. Toto uznání výhradní legitimity poslanců k zastupování voličů je naopak zcela popřeno imperiální konfigurace.

Císař Napoleon Iᵉʳ ve své studii v roce 1807. Wikicommons

Tak Napoleon I^er jako Napoleon III. viděl v roli poslance pouze roli a "Podpěra, podpora", „podpora“ od „oddaných“ volených představitelů zajištění "loajální spolupráce". Říšští poslanci, kteří byli schopni lépe podporovat hlavu státu než zastupovat voliče, se pak prezentovali jako prostí oficiální kandidáti za Druhého císařství. Kandidáti, kteří již nevyzdvihují vlastní kvality nebo svůj původ, jsou odosobnění natolik, že se neprezentují jako prostý přirozený představitel výkonné moci v daném území. „připraven pomoci mu v jeho politickém podnikání“.

Nemohla by ale tato situace připomínat dobovou situaci? V roce 2017 jsou kandidáti republiky v březnu výsledkem výběru a výzva k podávání žádostí se životopisem a motivačním dopisem v rámci nominačního výboru strany. Stejně jako nabídku práce tak tito začínající kandidáti předložili jejich vyznání víry jejich politická nezkušenost, jejich novost, jako záruka politické kvality. Jejich postavení plně závislé na výkonné moci, ze které čerpají svou legitimitu, tito kandidáti dokonce během voleb v roce 2022 zmobilizovali představu „oficiálního kandidáta Emmanuela Macrona“. Uplatnění konceptu staré sto sedmdesát let, prezentovat se jako kandidát „z“ zpochybňuje očekávanou roli poslance, který je dnes přirozeným místním představitelem podporované hlavy státu.

Logika V^e Republic podporuje a posiluje tuto redefinici činnosti poslance, která se již nevěnuje výhradně zastupování voličů, ale delegování, které mu hlava státu mohla nabídnout. V důsledku toho současná politická konfigurace poznamenaná obrodou parlamentní opozice tuto stabilitu narušuje a probouzí s ní historickou soutěž mezi dvěma institucemi majícími stejný reprezentativní nárok. Prezidentská hrozba rozpuštění je toho znamením a pak vyznívá jako výzva k pořádku.

Nicolas Tardits, doktorand v oboru politologie, Paris Nanterre University - Paris Lumières University

Tento článek je publikován z Konverzace pod licencí Creative Commons. Čístpůvodní článek.