Zneužívání dětí: jak současné násilí vede k budoucímu násilí
Podle Světové zdravotnické organizace se za poslední rok odhaduje, že až 1 miliarda dětí ve věku 2 až 17 let byla obětí zneužívání dětí.
Za tímto výrazem je fyzické týrání (týrání dětí), emocionální týrání (poškozování sebevědomí), sexuální zneužívání a zanedbávání. K tomu je třeba připočítat děti, které jsou vystaveny dětským traumatům spojeným s násilnými situacemi, jako jsou válečné zóny. Tyto různé formy zneužívání a traumatu dětí jsou bohužel běžné: například se odhaduje, že celosvětově prevalence se pohybuje kolem 12.7 % pouze u sexuálního zneužívání.
Důsledky tohoto zneužívání jsou však pociťovány roky, dokonce desetiletí, a dokonce pokračují i mimo život obětí.
Týrání dětí má trvalé následky
Důsledky zneužívání v dětství jsou zničující, protože vyvolávají změny v emocionálním, kognitivním a sociálním fungování subjektů, změny, které přetrvávají, jakmile se oběti stanou dospělými.
Důsledky mohou být nejen psychiatrické patologie jako je generalizovaná úzkost, deprese, posttraumatické stresové stavy, závislosti, ale také metabolické patologie, jako je obezita. Tak, 46 % dospělých trpících depresí uvádí, že se v dětství stali oběťmi zneužívání, což je velmi vysoká sazba. Kromě toho některé oběti zneužívání reprodukují to, co trpěly jako děti, a se postupně stávají predátory.
Je zajímavé, že tyto změny v psychickém fungování byly identifikovány nejen v případech, kdy týrání vedlo k fyzickému násilí (bití, znásilnění), ale také v případech, kdy činy týrání nebyly spojeny s fyzickou újmou, jako je tomu u citového zneužívání nebo zanedbávání. Tyto účinky jsou dlouhodobě přetrvávající protože se mohou přenášet po několik generací, zejména prostřednictvím deficitu připoutanosti.
Můžeme se tedy ptát, zda následky různých forem špatného zacházení nevyvolávají kromě psychických následků i důsledky biologické.
Zneužívání v dětství má biologické důsledky
Fakta týkající se potenciálních biologických účinků zneužívání v dětství jsou dobře zdokumentována. To víme zejména Zneužívání a trauma v dětství vyvolávají nárůst markerů zánětu a stresové hormony. Jsou také spojeny s změny v genové expresi které přetrvávají do dospělosti.
Kromě toho morfologické a funkční změny mozku byly také pozorovány, jako zmenšený objem prefrontálního kortexu (oblast důležitá pro regulaci emocí, plánování akcí, kognitivní flexibilitu) a hippocampus (oblast důležitá pro paměť) nebo zvýšenou aktivitu v amygdale (oblast zapojená do úzkosti a stresu). Kromě toho byla také pozorována změna ve spojení mezi prefrontální kůrou a amygdalou, což pravděpodobně vysvětluje potíže s emoční regulací.
Důsledky špatného zacházení mají za následek i změny na buněčné úrovni, jako např změny v oligodendrocytech (buňky, které tvoří pochvu obklopující svazky mozkových vláken) v podčásti prefrontálního kortexu, což svědčí jak o skutečnosti, že špatné zacházení vyvolává trvalé morfologické změny, tak o jejich funkčním dopadu.
Je důležité zdůraznit, že tyto biologické změny nejsou přechodné a omezené na období dětství, ale že mění vývoj subjektu a přetrvávají až do dospělosti, nebo i mnohem déle, a ovlivňují i potomky obětí.
Dlouhotrvající biologické následky
Ukázalo se, že některé biologické změny vyplývající ze zneužívání v dětství se mohou přenést na další generace, tedy na děti nebo dokonce vnoučata lidí vystavených zneužívání a násilí.
Jde například o vliv na stresové hormony, jejichž vysoká hladina je zjištěna u potomků matek, které utrpěly trauma v dětství ; to je to samé pro určité změny mozku, Navíc, změna genové exprese se může přenášet po několik generací.
Člověku se z toho točí hlava při pomyšlení na určité rodinné kontexty, ale i na válečné situace, protože bludný kruh násilí se tak může udržovat z generace na generaci a ohrožovat sociální soudržnost mezi lidmi – a národy? - v nekonečném cyklu.
Je situace beznadějná?
Naštěstí to není úplně beznadějné. Existují účinná opatření ke stimulaci odolnosti, jako je sociální podpora ve škole nebo při mimoškolních aktivitách. Některé psychoterapie, jako např kognitivně-behaviorální terapie, nebo účast na inkluzivních programech a psychosociální intervence zahrnující celé komunity, se také osvědčily.
Musíme proto být ostražití při jejich zpřístupňování v nejohroženějších komunitách, zejména v zemích, které byly konfrontovány se situacemi ozbrojeného násilí. To by mohla být jedna z pák k dosažení trvalého míru.
Kateřina Belzungová, Profesor, University of Tours
Tento článek je publikován z Konverzace pod licencí Creative Commons. Čístpůvodní článek.
Názory vyjádřené v tomto článku nemusí nutně odrážet názory InfoChrétienne.
