Izrael: uprostřed rostoucího napětí vládní frontální útok na Nejvyšší soud
Téměř měsíc poté, co Benyamin Netanjahu nastoupil do úřadu nejvíce vpravo v celé historii země –, Izrael je dějištěm a nové propuknutí násilí. V pozadí stojí hořký konflikt, který staví výkonnou moc proti Nejvyššímu soudu. Tento má navíc 18. ledna zneplatnil jednoho z ministrů jmenovaných Netanjahuem.
Izraelská pravice po léta obviňuje soudce Nejvyššího soudu z konfiskace moci zákonodárců demokraticky zvolených lidem. Stále se opakují stejné výtky: malá elita by se postavila jako „vláda soudců“. Přivlastnila by si právo zrušit běžné zákony přijaté Knesetem. Všemohoucí, tito soudci, výrazně označení nalevo, by bránili jednání exekutivy. Jejich soudy by byly čistě ideologické. A jejich jmenování by spadalo pod neprůhledný kooptační systém.
Toto vyprávění velmi dobře zabírá část názoru. Nedávno získal podporu prestižních osobností. Příklad mimo jiné: Israel Aumann, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2005, právě odsoudil „aktivismus Nejvyššího soudu“ a jeho „zaujatá, jasně levicová rozhodnutí“ a potvrdil, že soudci „se sami jmenují a volí soudce, kteří si myslí, jako oni“ a jde tak daleko, že mluvíme o „diktatuře soudnictví“.
Podobně americký časopis Newsweek kritizuje izraelskou „juristokracii“, která si údajně přisvojila „bezprecedentní moc pro Nejvyšší soud v demokracii západního typu“, uzurpovala si pravomoc „kdykoli zrušit jakýkoli zákon, z jakéhokoli důvodu“.
Tato obvinění odůvodňovala iniciativy nového ministra spravedlnosti Yariva Levina, jmenovaný na konci prosince 2022, měl v úmyslu výrazně omezit výsady Nejvyššího soudu. Plánuje, s podporou Benyamina Netanjahua, nechat přijmout „klauzuli o obcházení“, která by poslancům umožnila po třech měsících znovu hlasovat o obyčejném zákonu zrušeném Nejvyšším soudem, a to nekvalifikovanou většinou 61 poslanců ze 120 poslanců. Knesetu. V takovém případě by byl zrušený zákon prohlášen za platný. Ministr chce také ovlivnit jmenování soudců, „ukončit (jejich) volbu jejich kolegy“. Program, který se nezapře Viktor Orbán...
Kdo jmenuje soudce?
Jsou ale tato obvinění oprávněná? Nic není méně jisté.
Začněme jmenování soudců. Není správné říkat, že si soudci „vybírají sami“. 15 soudců, kteří tvoří Nejvyšší soud, vybírá devítičlenná komise, které předsedá ministr spravedlnosti: dva členové vlády, tři soudci soudu včetně jeho předsedy, dva náměstci a dva zástupci advokátní komory. .
Neodstranitelní, odcházejí do důchodu v 70 letech. Výběr soudců závisí na rovnováze sil, která se v rámci této komise vytvoří. Někdy se přikloní na stranu soudců a jindy na stranu vlády.
[Téměř 80 000 čtenářů důvěřuje zpravodaji The Conversation, aby lépe porozuměl hlavním světovým problémům. Přihlaste se ještě dnes]
V únoru 2017 uspěla ministryně spravedlnosti Ayelet Shaked vyvíjející tlak na zástupce advokátní komory, jmenovat tři „konzervativní“ soudce ze čtyř soudců, kteří mají být jmenováni. Ve stejném duchu chce ministr Levin u soudu vidět pouze propravicové soudce.
Přehnaná „ústavní revoluce“
Od zrodu státu, Nejvyšší soud sehrál velmi důležitou roli při obraně práv a svobod opakovaně distancovat od zákonů, které nerespektovaly hodnoty rovnosti a spravedlnosti. Od 1980. let prošel velkou změnou. Bylo rozšířeno právo obrátit se na Soud. Rozšířila rozsah svého zásahu a prohlásila, že „všechno lze soudit“.
Rozhodčí opět pokračovali, na ochranu práv, která nejsou výslovně zaručena, jako je zásada rovnosti, která není chráněna žádným základním zákonem. Aby tuto anomálii obešli, spoléhali se na dva základní zákony odhlasované v roce 1992, o „profesní svobodě“ a o „důstojnosti a svobodě člověka“, vykládající právo na rovnost jako spadající pod „důstojnost člověka“.
V 1995, zastávka United Mizrahi Bank Nejvyšší soud zpočátku potvrdil, že základní zákony z roku 1992 by měly být považovány za nejvyšší texty garantované soudcem. Tuto skutečnost tehdy zastupitelé nezpochybnili. Jakmile byla uznána nadřazenost těchto základních zákonů, uznali soudci právo na přezkum ústavnosti běžných zákonů odhlasovaných Knesetem s ohledem na tyto základní zákony. V tomto směru zasáhli poprvé v r 1969 (rozsudek Bergman), a v době, kdy toto rozhodnutí nebylo napadeno.
Je to „bezprecedentní síla pro Nejvyšší soud v demokracii západního typu“, jak tvrdí Newsweek ? Autor jeho redakce si pravděpodobně neuvědomuje, že izraelský soud byl inspirován... Spojenými státy. V zastávce Marbury vs. Madison ze dne 24. února 1803 americký nejvyšší soud rozhodl v sekundárním případě, že pouze on může rozhodnout o ústavnosti zákonů a odmítnout ty, které nejsou v souladu s ústavou, ačkoli žádný ústavní text tuto výsadu neuděluje. Pro soudce John Marshall, protože Ústava je nejvyšší normou, musí být každý akt, který je v rozporu s Ústavou, prohlášen za neplatný. Pravomoc přezkoumávat ústavnost zákonů soudem podle jeho názoru vycházela z ducha americké ústavy. Tuto interpretaci země přijala navzdory kritika prezidenta Spojených států Thomase Jeffersona, který odsoudil „despotismus oligarchie“.
"Vláda soudců"?
Pravice pravidelně kritizuje soud za to, že „zneužívá“ svých pravomocí a „brání vládě vládnout“. Ve skutečnosti však v mnoha případech Nejvyšší soud projevil velkou neochotu. Od „ústavní revoluce“ v roce 1995 se projevuje jako opatrný, vědom si toho, že přemíra moci by se obrátila proti němu.
Snížila počet čistých a jednoduchých zrušení běžných zákonů, aby se pokud možno ušetřila odmítnutí poslanců. Většinu času s nimi udržovala dialog a hledala kompromisní vzorce proti proudu. Často, když vyhlásí neplatnost, připojí své rozhodnutí k dodatečné lhůtě, aby umožnila vládě opravit svůj zákon tak, aby byl slučitelný se základními zákony. Vláda má také možnost požádat soud o a nové přezkoumání rozšířeným sborem soudců.
Soud při několika příležitostech rozhodl ve prospěch mocenského práva, přičemž z jeho strany se dalo očekávat větší tvrdost. To byl případ s zákon o přijímací komisi, la Zákon Naqba, la protibojkotový zákon a zvýšení zákon o pozastavení poslanců – vysoce sporné zákony kvůli jejich drakonické povaze. Začátek května 2020, prohlásila se za neschopnou rozhodnout o žádosti zakázat Binyaminu Netanjahuovi, pod trojnásobnou obžalobou, sestavit vládu. V červenci 2021 odmítla zneplatnit základní zákon národního státu židovského národa, přijatý v červenci 2018, ponižující zákon pro menšiny, zejména arabské a drúzské, a který nezmiňuje ani slovo „demokracie“, ani slovo „rovnost“.
Měli bychom také pamatovat Soudní výmaz tváří v tvář kolonizaci území dobytých v červnu 1967? Vyhnula se komentářům k zákonnosti vyrovnání s odůvodněním, že tato otázka je mimo její jurisdikci. Většinou se zdržela zasahování do bezpečnostních záležitostí, nechtěla riskovat obvinění z maření boje proti terorismu. Ve všech otázkách týkajících se zatýkání, deportací, administrativního zadržování, domácího vězení Palestinců a zákazu vycházení odmítla zasahovat do armády. Zdržela se až na jeden zásah v otázce demolice domů rodin teroristů, což je opatření, které nicméně představuje kolektivní trest, zakázány Ženevskými konvencemi.
Na otázku o mučení prováděné izraelskou službou vnitřní bezpečnosti (Shabak), zasáhla s nekonečnou opatrností. Co se týče cílených atentátů, neodvážila se je zakázat, pouze rámovala jejich použití. Prokázala však odvahu zákaz (k velké nelibosti armády) izraelské armádě používat „lidské štíty“ při zatýkání palestinských podezřelých. Nic tedy neospravedlňuje frontální útoky prováděné pravicí, ne-li touha vládnout bez překážek.
"My jsme demokracie"
Kritici Nejvyššího soudu se často staví proti reprezentativnosti poslanců vůči elitnímu způsobu jmenování soudců. Tento argument pramení ze soudního populismu. Soudní a zákonodárné orgány nemohou být umístěny na stejné úrovni. Úlohou soudců není zastupovat lid; jde o výklad práva a obranu základních práv občanů před případným zneužitím zbylých dvou pravomocí.
Pravicoví poslanci se hlásí k úzké verzi demokracie, podle níž „demokracie jsme my“. Demokracie se ale neomezuje jen na volební proceduru. Je také uznáván svými kontrolami a protiváhami, schopností bránit ty nejslabší a prosazovat právní stát. Všechny liberální demokracie se podle těchto kritérií uznávají.
Ve Francii, Spojeném království a Spojených státech existuje několik dalších brzd a protivah, ať už ve formě druhé komory, nebo kvůli úloze, kterou hraje Evropský soud pro lidská práva (ECHR). Izrael není vázán žádnou mezinárodní konvence a neexistuje žádná jiná instituce, která by mohla vyvážit moc Knesetu. Jedinou skutečnou institucionální protimocí je Nejvyšší soud. Omezení jeho pravomocí by se rovnalo udělení pravomoci Knesetu vydávat zákony bez omezení na cokoli a všechno. V situaci silné polarizace, která je dnešní izraelskou společností, by klauzule o obcházení byla nástrojem nezpochybnitelné nadvlády většiny nad menšinou. Byl by to konec brzd a protivah a začátek dalšího Izraele.
Samy Cohen, emeritní ředitel výzkumu (CERI), Vědy Po
Tento článek je publikován z Konverzace pod licencí Creative Commons. Čístpůvodní článek.
