Írán: když vzpoura žen vítá jiné boje

Již měsíc je protesty v Íránu pokračují po smrti Mahsy Amini, 22, ubitého k smrti vicekomandem dne 13. září.

Tyto protesty režimem tvrdě potlačován, zpočátku zaměřený na práva žen. Brzy se však přidaly další nároky. Jeho lepší pochopení vyžaduje intersekcionální přístup, protože jsme svědky sbližování sociálních bojů za ženskou záležitostí: to jde ruku v ruce s příchodem nové militantní generace, novými požadavky a novými formami jednání.

Povstání ve jménu kauzy žen

Během pohřebního obřadu Mahsy Amini si několik žen údajně sundalo závoj a skandovalo slogan „Jin Jiyan Azadi“ (Svoboda života ženy) na protest proti zákonu, který ukládá nošení hidžábu za všech okolností. Velmi rychle se tento slogan ujal po celé zemi, zejména na univerzitách Teherán, jako je ElmoSanat a Tabriz. Tyto protesty vyvolaly a násilná reakce režimu.

Připomeňme, že povinnost hidžábu jako náboženskou, politickou a ideologickou otázku lze považovat za symbolem represivní a nerovné politiky zavedeno v Íránu bezprostředně po revoluci v roce 1979: ženy jsou již více než čtyřicet let předmětem četných diskriminačních opatření, která je zbavují mnoha jejich základních práv, jako je právo vybrat si vlastní oblečení, právo rovné rozvodu a péče o děti, právo vycestovat do zahraničí, právo být přítomen na určitých veřejných prostranstvích (jako jsou fotbalové stadiony nebo jiné typy sportovních stadionů), právo vykonávat některá povolání nebo klíčové funkce, jako je prezident republiky, soudce a několik dalších vojenských a náboženských pozic.

To je důvod, proč feministické aktivistky nazývají současný Írán agenderový apartheid a odsuzovat „systematická genderová segregace“ kdo je tam.

Tyto výpovědi se opakovaly – a vždy byly potlačovány – během více než třiačtyřiceti let existence islámské republiky. Od roku 2017 jsme svědky vzniku nových forem protestu (individuálních protestů), vedených novými generacemi feministických aktivistek, a dokonce i mobilizací různých marginalizovaných skupin a mužů pro věc žen. 27. prosince 2017 se Vida Movahed oháněla bílým hidžábem přivázaným ke konci tyče. Jeho gesto má a velký vliv v Íránu a další ženy následují jejího příkladu v jiných městech až dodnes.

Jedno ze specifik současného hnutí spočívá v tom, že feministické požadavky se mísí i s požadavky spojenými s jinou příčinou, tentokrát etnickou.

Etnická příčina

Írán je multietnická země, jejíž dominantní etnická skupina – tedy Peršané, kteří okupují spíše centrální náhorní plošinu země – představuje pouze 50 % celkové populace. Z další velké etnolingvistické skupiny, zahrnují ázerbájdžánské Turky (mezi 20,6 a 24 %), Kurdy (mezi 7 a 10 %), Araby (mezi 3 a 3,5 %), Baluchi (mezi 2 a 2,7 %), Turkmeny (mezi 0,6 a 2 %) a Lurs ( mezi 2 % a 8,8 %)…

Des výrazné etnické napětí existují v Íránu minimálně od počátku XX^e století, kdy byla zavedena asimilační politika, která vyústila zejména v násilné represe vůči etnickým menšinám v íránských provinciích Ázerbájdžán, Kurdistán, Turkmenistán, Chuzistán a Balúčistán. Toto násilí se obnovilo po druhé světové válce, kdy byla rozdrcena Ázerbájdžánská autonomní republika (červenec 1945 – prosinec 1946) a republika Mahabad (leden 1946–prosinec 1946) v Kurdistánu.

Po revoluci v roce 1979 se toto napětí dále projevovalo, zejména v íránské provincii Ázerbájdžán a Khuzistan.

Právě v tomto kontextu se odehrávají události, kterých jsme dnes svědky. Po medializaci smrti Mahsy Amini, který byl Kurd, kurdské opoziční strany vyzvaly města íránského Kurdistánu, aby jít do generální stávky. Výzva, kterou 17. září následovali obchodníci a obyvatelé Saqqez, rodiště Mahsy Amini, kde se zúčastnily stovky lidí jejího pohřbu, a v některých malých i velkých městech v regionu.

Ázerbájdžánská menšina v Íránu má připojit se k hnutí a podpořil Kurdy heslem "Ázerbájdžán se probudil a podporuje Kurdistán". Toto poselství solidarity se rozšířilo do dalších regionů a mobilizovalo další etnicko-náboženské skupiny, jako jsou Arabové a Balúčové.

Jsou to právě Balúčové, kteří na své zapojení do tohoto protestu doplatili nejvíce. V pátek 30. září uspořádaly balúčské menšiny v Zahedanu, městě v provincii Sistan-Balúčistán na jihovýchodě Íránu, pokojnou demonstraci na podporu Kurdů, ale také na protest proti znásilnění 15letého mladíka. Baloch girl od policejního náčelníka v Baloch městě Chabahar. Represe byly nesmírného násilí : skoro 100 lidí by zemřelo. Masakr, který režim ospravedlňuje bojem proti separatismu.

Nové požadavky, noví hráči

Prostřednictvím této revolty se objevují noví aktéři, počínaje novou generací feministických aktivistek s novým repertoárem akcí a novým diskursem, a také novou generací tzv. "generace Z"jako mladí studenti středních nebo vysokých škol.

Od druhého týdne začali studenti a středoškoláci demonstrovat na univerzitách, středních a vysokých školách a skandovali hesla. To přimělo bezpečnostní síly k útoku na střední školy během čtvrtého týdne protestů. Během policejního zásahu 13. října proti střední škole Shahed v severním městě Ardebil, student střední školy jménem Esra Panahi byl zabit a několik desítek školaček bylo zraněno a někteří zatčeni, což vyvolalo protesty v města Ardabil a Tabriz. Více než 1 lidí bylo zatčeno v Tabrízu, tvrdí Sina Yousefi, právník, který byl sám zatčen vládou po šíření těchto informací.

Mnoho spisovatelek také oznámilo, že již nebudou vydávat knihy pod dohledem a auditem ministerstva kultury a islámského poradenství, které je odpovědné za povolování či nepovolování kulturních produkcí. v video zveřejněné 4. října, Mahdieh Ahani, ředitelka časopisu Zákaz, publikovaný v Tabrízu, kde se natáčí prostovlasý, spálil své pracovní povolení před kamerou a zároveň odsuzoval povinnost hidžábu a represivní opatření vůči ženám, cenzuru a svobodu projevu. Podobně je na tom také Atekeh Radjabi, učitelka základní školy v Ahmadabádu natočený prostovlasý, když deklaroval stávku.

Studenti také vyzvali ke stávce na mnoha univerzitách a skandovali „studenti dávají přednost smrti před ponížením“, „Smrt utlačovateli, ať už králi nebo mulláhovi“ a „Žena, život, svoboda“. Radikálně zpochybňují nejen politiku a zákony uložené režimem, ale také kulturní, tradiční a náboženské normy a hodnoty zavedené v íránské společnosti.

Jejich spor se již netýká pouze povinnosti nosit závoj: jdou tak daleko, že napadají režimu Islámské republiky jako takovéa cílí na nejvyššího vůdce Alího Chameneího, jehož několik fotografií visejících na veřejných prostranstvích nebo ve třídách bylo spáleno a roztrháno.

Mezinárodní solidarita a revoluční situace

Tento hněv, široce šířený prostřednictvím sociálních sítí, rychle podnítil poselství solidarity zaslané mnoha ženami, zejména v TurquieNa Libanv Sýrie a v různých západních zemích, včetně Francie.

Rozsah mobilizace je takový, že se o něm dá mluvit revoluční situace. Poprvé není příčina žen minimalizována ve prospěch jiných bojů a požadavků, ale je nalezena v srdci tohoto povstánía závisí na bojích národnostních menšin, marginalizovaných skupin, střední a lidové vrstvy podrážděné politickou a ekonomickou situacía také ekologické boje. Tak to vedlo k výjimečnému povstání po celé zemi, které, jak se zdá, bude trvat.

Dorna Javanová, doktorand v oboru politologie na IEP Lyon, Univerzita Lumière Lyon 2

Tento článek je publikován z Konverzace pod licencí Creative Commons. Čístpůvodní článek.

Obrazový kredit: Shutterstock / Alex Yeung