Debata: podílí se na nepokojích školství?

Smrt 17letého Nahela M. zabil policista při dopravní kontrole v úterý 27. června 2023 v Nanterre vedlo k nepokojům, jejichž rozsah a závažnost (požáry, rabování, ničení, útoky na veřejné a soukromé budovy) uvrhly Francii do silného šoku. Otázka vědět, jak jsme se tam mohli dostat, se stává zásadní, protože hledání nápravy závisí na znalosti příčin.

Mezi nimi mnoho sociálních aktérů zmínilo vzdělávací problémy. Prezident republiky vyzval v tomto smyslu „všechny rodiče k odpovědnosti“. Ministr spravedlnosti vydal oběžník, v němž vyzval k podání žaloby proti rodičům, u nichž „bylo možné pozorovat závažné porušení jejich zákonných povinností“. Organizace francouzské policie zašel tak daleko, že stigmatizoval Nahelovy rodiče, „neschopní vzdělávat svého syna“.

Školní zlomenina

První zlomenina se projevuje na nerovnostech, školních a vysokoškolských výsledcích. Je to ověřený fakt, který je předmětem nesčetných výzkumů a analýz: Francie je jednou ze zemí, kde sociální původ nejvíce zatěžuje výkonnost a akademické a posléze sociální trajektorie. Svědčí o tom např výsledky průzkumu PISA provedeného OECD. Nesnesitelné plýtvání akademickým neúspěchem postihuje především děti ze znevýhodněného prostředí. A v průběhu let se nezdá, že by se nerovnosti spojené se sociálním původem výrazně změnily.

To se odráží ve školní geografii s fenoménem segregace mezi zařízeními. Podle dominantní veřejnosti (zvýhodnění vs. znevýhodnění) se mezi špičkovými zařízeními a zařízeními ghett otevřely skutečné propasti. A právě v „okresech“ se nacházejí provozovny v největších potížích. Potřeba zvýšit diverzitu škol je tedy nepopiratelná.

Podle jednoho výzkumná zpráva zveřejněná v dubnu 2023, programy sociálního mixu testované za posledních osm let mají pozitivní efekty pro všechny vysokoškoláky bez ohledu na jejich sociální status, pokud jde o vnímání sociálního prostředí, vztahy s přáteli, u některých (znevýhodněné) postoj k živé skupinové práci. ; školní sebevědomí, kvalita vztahů a solidarita s ostatními. Pozorované účinky jsou však mnohem méně akademické (učení) než „neakademické“ (pohoda a integrace).

Je třeba uznat, že po sobě jdoucí vůdci vzdělávacího systému se o to pokusili, ale s různým úspěchem. Boj prošel v roce 1981 vytvořením prioritních zón (ZP), které se v 90. letech staly prioritními vzdělávacími zónami (ZEP), jejichž mapa byla revidována v roce 2014 vytvořením tzv. prioritní vzdělávací sítě a měl by být znovu revidován v roce 2023.

Boj také prošel strategiemi obcházení bojových karet. A nově i reformou přidělování žáků (platforma Affelnet), respektive zvažováním index sociální pozice (IPS).) studentů a především zařízení. Tento nástroj, zřízený v roce 2016 národním vzdělávacím systémem, umožňuje stanovit sociální profil hodnocený podle sociálních, kulturních a ekonomických kritérií. Je tak možné jednat o přidělování studentů s přihlédnutím k jejich osobnímu IPS i průměrnému IPS hostitelské instituce.

Pokud jsou však vzdělanostní nerovnosti z významné části pouze odrazem sociálních nerovností, bylo by nutné umět proti nim přímo bojovat. Nemůžeme se vzdělávacího systému ptát, co neumí. Je iluzorní doufat, že budeme jednat proti nerovnostem úspěchu, aniž bychom jednali proti proudu a důrazně na sociální nerovnosti.

Vzdělávací předěl

Pokud nepokoje vyvolávají otázky o vzdělávacím systému, nepochybně silněji zpochybňují rodinnou výchovu. V sázce jsou hodnoty a principy přenášené v dětství a na které možná někteří mladí výtržníci neměl přístup.

Jak vlastně pochopit, že teenageři se mohou cítit oprávněni terorizovat populaci; útočit na majetek a lidi. Ničit, krást, pálit, plenit. Upřednostněním "běžný", ke všemu, co každodenně usnadňuje, ještě zpříjemňuje život a umožňuje lidem soužití a růst: radnice, centra sousedství, areály spolků, veřejná doprava, knihovny, tělocvičny.

Zdá se, že mezi některými lidmi došlo k přerušení předávání priorit. Prostřednictvím (špatného) osudu prostých lidí je to skloubení mezi rodinnou výchovou a občanství kdo je vyslýchán. Faktory, které je třeba vzít v úvahu, by vyžadovaly zdlouhavé analýzy, sociologické, ale i ekonomické a kulturní. Proto se zde omezíme na hledisko výchovného působení a jeho podmínek možnosti.

Účast na nepokojích mohla svědčit o určitém výchovném selhání. O zahlcení matek, které se v neúplných rodinách vyčerpávají vytvářením podmínek pro důstojný život pro sebe a své děti, nemůže být řeč. Neměli bychom však brát na vědomí zásadní význam toho, co nazýval Pierre Bourdieu zvyk, „systém vzorců vnímání, myšlení, ocenění a jednání“, který si každý ve své rodině buduje již v raném dětství? A uznat, že některé děti bohužel trpí z tohoto pohledu dvojím nedostatkem?

První vyplývá ze selhání v ztělesnění rodičovské autority. Polák, jehož principy musí každý integrovat, aby byl schopen seberegulovat své chování ("Člověče, tomu je zabráněno", napsal Albert Camus), aniž by se stal hračkou jeho fantazií a výbuchů. Společnost „bez otce“, tedy bez někoho, kdo se odhodlaně ujme pólu autority, schopný moudře zakazovat (zejména když jde o respekt k druhým), může jen propadnout destruktivnímu šílenství. Opilý tím, co Hegel nazýval svoboda z prázdnoty. Druhý nedostatek je pak tvořen absencí, která z toho vyplývá, absencí rámce vyrytého do kamene to, co nám povinnost úcty k druhým bez ohledu na okolnosti ukládá (pomáhat), nebo nám zakazuje (trpět, plenit , bezúplatně zničit).

Zdá se nám, že účast na nepokojích, či nikoli, jasně naznačuje, že došlo k rozkolu mezi těmi, kteří těžili z mezníků v rodinném rámci, a ostatními, kteří se zdají bez horizontů. Mezi těmi, kterým rodinná výchova umožnila integrovat potřebu „držet se zpátky“; a ti, kteří takové štěstí neměli. Snížení této propasti vyžaduje nesmírnou práci. Svědectví tolika lidí vychovaných úžasnými matkami ukazuje, že to není nemožné.

Kulturní propast

Třetí zlomenina je pravděpodobně nejobtížnější s klidem. Veškeré vzdělávání zahrnuje kulturní horizont. Vychováváme a trénujeme, abychom se připravovali na život v komunitě, která se řídí společnými hodnotami a je akceptována všemi, jinak není společný život možný. Tento základ hodnot odpovídá společné představě, představě společnosti, kde bude možné žít spolu v míru, ba dokonce šťastně. Vzhledem k odlišnostem, ale také k základním hodnotám společnosti, které označují její identitu.

Lze si však klást otázku, zda máme ještě společný kulturní horizont, který by nacházel jak možnost „národního“ vzdělání, tak poklidného „spolužití“. Nepochybně vždy existuje pluralita kulturních obzorů, podle ideologické či náboženské příslušnosti. Ale nepokoje vyvolávat otázky o vytrvalosti a skutečné síle toho, co utvářelo republikánskou představivost od konce Druhého císařství.

Tato imaginace krystalizuje v reprezentaci společnosti řízené hodnotami, jako je např „Svoboda, rovnost a bratrství“. Takový soubor hodnot umožňuje, mimo všechny zvláštnosti a rozmanitost názorů, náboženství a chování, společný život.

Nemohli bychom zajít tak daleko, abychom se zamysleli nad tím, zda tento republikánský ideál nekonkuruje nové, vznikající imaginaci: imaginární, svým způsobem postkoloniální, vykoupení nebo pomsty, vyžadující způsobem, který je tak brutální, jako téměř Reparaci, která by začala zničením všech symbolů bývalého koloniálního státu, nelze uspokojit. V lůně, ze které však žijeme.

To je samozřejmě pouze hypotéza. Postkoloniální imaginární versus republikánská imaginace? Destruktivní radikalismus těch, kteří touží po pomstě a nápravě, proti republikánské představivosti těch, kteří chtějí žít jen v míru? Hypotéza je děsivá a její ověření by v každém případě vyžadovalo hodně práce. Ale neměli bychom se odvážit tomu čelit? Protože v sázce je možný příspěvek vzdělávací práce k vybudování a uznání společným horizontem všemi.

Charles HadjiČestný profesor (pedagogické vědy), Univerzita Grenoble Alpes (UGA)

Tento článek je publikován z Konverzace pod licencí Creative Commons. Čístpůvodní článek.

Obrazový kredit: Shutterstock/PVNF