Jak parlamentní skupiny strukturují francouzský politický život

Nepokoje způsobené rozdělením Nové lidové ekologické a sociální unie (Nupes) do čtyř politických skupin, otázky kolem přidělení některých klíčových pozic v Národním shromáždění opozičním skupinám (místopředsednictví, questy, předsednictví – velmi strategického – finanční výbor), přijetí předsedů skupin prezidentem republiky den po volbách, poté předsedkyní vlády několik dní před jejím projevem o obecné politice… Bezprecedentní politická situace vyplývající z parlamentních voleb 12. června a 19 zdůrazňuje význam parlamentních klubů, struktur, které jsou široké veřejnosti do značné míry neznámé, a také otázky související s jejich formováním.

Parlamentní skupiny (také nazývané politické skupiny) jsou vnitřní formace shromáždění, které sdružují poslance podle politické spřízněnosti. Tyto skupiny, parlamentní rozšíření politické strany, existují ve všech zastupitelských demokraciích, které mají poradní shromáždění.

Skupiny vzniklé od Francouzské revoluce

Pokud se první „přeskupení“ poslanců, kteří ještě nebyli strukturovanými skupinami, jak je známe dnes, objevily ve Francii od Francouzské revoluce, zrození formací blízký současným skupinám (první v institucionální praxi) datum třetí republiky.

Od té doby jsou skupiny ústředním kolečkem v organizaci a fungování parlamentu. Od začátku V^e republiky, jsou navíc přítomni v Národním shromáždění stejně jako v Senátu, součástí tohoto pohledu je i nový režim v souladu s předchozí parlamentní praxí. Ústava z roku 1958 se o něm však nezmiňovala před svou revizí v roce 2008, která měla zejména za cíl valorizace menšinových a opozičních skupin.

Z parlamentu je široké veřejnosti známé především veřejné (neboli plenární) zasedání. Veřejné zasedání právně odpovídá složení, které umožňuje poslancům a senátorům vykonávat kompetence, které Parlamentu přiznává Ústava, a to hlasování o zákonech, kontrolu jednání vlády a hodnocení veřejných politik.

Ale rozhodnutí přijatá na plenárním zasedání jsou připravována v předstihu, v rámci menších formací, mezi které musíme počítat politické skupiny. Ty také do značné míry určují složení hlavních orgánů Národního shromáždění a Senátu.

Dvojitý imperativ

Existence skupin v deliberativních shromážděních se řídí dvojím imperativem: politickým na jedné straně a organizačním na straně druhé. Na politické úrovni umožňují skupiny poslancům, kteří sdílejí stejné myšlenky a společné hodnoty, diskutovat, rozhodovat o postoji k textu, nebo dokonce o opatřeních, která mají být přijata ve vztahu k vládě. , před veřejným zasedáním.

Co se týče organizace sněmů, skupiny se podílejí na složení hlavních orgánů Národního shromáždění a Senátu, někdy je i určují. Tedy Konference předsedů, která je kompetentním orgánem určovat program jednání podle Článek 48 Ústavy a kde nyní, když prezidentská většina již není většinou (ve shromáždění), mohlo být v případě spojenectví opozice částečně ztíženo zařazování textů vládního původu... Totéž platí pro parlamentní výbory, zásadní kolečka v parlamentní práci, kde každá skupina má počet křesel úměrný svému počtu členů, aby každý výbor věrně odrážel politické složení komory.

Skupiny také zasahují do fungování každé komory, a to jak do procesu přípravy zákonů, tak do sledování vlády (rozdělení řečnické doby, distribuce otázek atd.). V této oblasti mají někdy důležité výsady, jako je možnost (uznávaná menšinovým a opozičním skupinám) stanovit jako prioritu, v souladu s výše uvedeným článkem 48 Ústavy, program jednání na jeden den v měsíci. Předsedové menšinových a opozičních skupin mají také „právo losování“, které jim umožňuje dosáhnout vytvoření vyšetřovací komise nebo informační mise jednou za řádné zasedání.

Za těchto okolností je pochopitelné, že tři formace volební aliance, kterou nese Jean-Luc Mélenchon (kromě La France insoumise), se nechtěly „sloučit“ do jediné skupiny: šlo samozřejmě o otázku zachování výsad. která by jinak byla rozpuštěna v jedinou skupinu, v níž by navíc byli socialisté, ekologové a komunisté v menšině.

Kolísavý počet skupin

Počet skupin, někdy velmi velkých pod III^e a IV^e Republiky (bylo to tak 16 skupin v Poslanecké sněmovně v roce 1936), byl postupně snižován zvyšováním počtu poslanců potřebných k vytvoření skupiny, aby se zabránilo rozptýlení mezi množstvím formací, což by mohlo ohrozit řádné fungování komor. Tento trend, stabilní až do roku 1959 (k vytvoření skupiny v Národním shromáždění bylo zapotřebí 30 poslanců), byl od té doby zpochybněn, podle politických okolností.

Předpisy Národního shromáždění nově stanoví, že skupinu tvoří minimálně 15 poslanců (a Senát minimálně 10 senátorů). Částečně odrážející velkou politickou reorganizaci, která proběhla po zvolení pana Macrona prezidentem republiky v roce 2017, XV.^e zákonodárce zažil a rekordní číslo (pod V^e republika) z deseti skupin.

šestnáctý^e zákonodárný sbor od svého otevření odráží bezprecedentní situaci vyplývající z parlamentních voleb 12. a 19. června 2022: deset skupin už to vymyslete a na podzim je vyhlášen jedenáctý. Fungování shromáždění, které bylo původně navrženo tak, aby bylo optimální se šesti skupinami, nyní vážně vyvstává otázka rizika přetížení v dolní komoře.

Z těchto deseti skupin sedm hlášeno jako opoziční skupiny. „Prezidentská“ skupina (renesanční) má 172 členů; včetně dvou dalších skupin z volební aliance Společně! – Horizonty (30) a Demokrat (48) – prezident republiky bude moci pro zhudebnění svého programu počítat pouze s relativní většinou 250 poslanců (absolutní většina je 289). Tato institucionální konfigurace je zcela nová, pokud kromě hypotéz o soužití a relativní většině IX.^e zákonodárný sbor (275 socialistických poslanců na začátku volebního období), V^e Od roku 1962 znala republika pouze „většinový fakt“, tedy situaci, kdy kompaktní a disciplinovaná většina prakticky bezvýhradně podporuje prezidentskou politiku vedenou vládou.

Oživení parlamentu?

Aniž bychom mohli předjímat budoucnost a pod podmínkou přiměřeně optimistického postoje opozičních skupin – které vědí, že jim v případě institucionální patové situace hrozí rozpuštění –, lze proti poplašným projekcím uvažovat po dobu 15 dnů, že tato nová institucionální situace nepředstavuje pouze nevýhody.

Mohlo by to skutečně vést k a obnovení parlamentu, základní kolečko v naší zastupitelské demokracii. Prezident republiky, oslabený polovičatým volebním vítězstvím proti krajní pravici a neúspěchem v parlamentních volbách, nucen vyrovnat se se Senátem, jehož většina je proti němu, si není jistý, zda bude schopen přijmout jeho reformy. Méně učenliví by mohli být i poslanci „jeho“ (relativní) většiny, nyní již zkušenější a především méně zadlužení svým zvolením prezidentem republiky než před pěti lety. Jedním slovem, aby si Emmanuel Macron „vládl“, bude si muset vytvořit vlastní kulturu diskuse a kompromisů.

Přehodnocení parlamentní instituce, o které jsme se dlouho pokoušeli pomocí kleští postupných revizí ústavy (s velmi relativním úspěchem), pravděpodobně vyplynou z bezprecedentní politické konfigurace z léta 2022, a to jednodušeji.

Elina Lemaire, Přednášející, University of Burgundsko - UBFC

Tento článek je publikován z Konverzace pod licencí Creative Commons. Čístpůvodní článek.

Obrazový kredit: Shutterstock.com / Olrat